Od té doby, vždy, když šel okolo do ekonomické redakce, kde sedával u počítače a překládal, zastavil se na kus řeči. Povídali jsme o všem možném. A byly to někdy dlouhé hovory. Milé a zábavné. Těšila jsem se na ně. Protože ten muž s neskutečně chytrýma očima, poněkud staromódními vousy a typicky šouravým krokem, uměl báječně vyprávět. Tolik věděl ...
Byl mým druhým gymnáziem. Uměl snad všechny jazyky světa, nacházel přesné souvislosti. A byla s ním legrace.
Jen jednou jsem ho nechtěla potkat. Hanbou fialová jsem se schovávala v kanceláři za paravan, aby mi nepřišel vynadat. Svatá prostoto, jak se tomu dnes usmívám! Co se stalo? Dostala jsem jako začínající redaktorské tele úkol: napiš text, podklady pro něj ti přeloží pan Švamberk.
Za chvíli ležel překlad na mém stole. Něco málo jsem přidala, vymyslela titulek. A podepsala. Pouze svým jménem. Dodnes vidím šéfa, jak zvedá káravě prst: „Bylo by slušné pod článek uvést pana Švamberka alespoň jako spoluautora, když už ho celý připravil on a ty jen hodila na stránku a opatřila nadpisem.“ Tolik jsem se styděla.
„Odpustil“ mi... Jeho moudrosti a nadhledu má nechtěná neomalenost nestála nejspíš ani za půl myšlenky.Když mi před několika dny blikla na monitoru počítače zpráva od šéfredaktora s předmětem Jaromír Švamberk, věděla jsem, aniž bych ji otevřela, že si pro kalendář už nepřijde.
Umřel člověk, kterého mám upřímně ráda. Přestože o něm vlastně skoro nic nevím. Co si dával obvykle k večeři, zda byl někdy v Itálii nebo kterého básníka četl nejraději.
Mluvím o něm v přítomném čase, protože ... pane Jaromíre Švamberku, milý člověče, máte u mě kalendář. Co my totiž vlastně víme o smrti, o životě. A o čase v kalendářích.
Klára Mandausová, redaktorka MF DNES