Jak mě napadla „fendrychóza“

Musím se vám s něčím svěřit. Napadla mě „fendrychóza“. Je to taková zvláštní nemoc. Šíří se po telefonu, je hrubá a intenzivní, a během několika málo vteřin ochromuje nervový systém a při opravdu těžkém průběhu s ní můžete skončit na lůžku jako neskutečně oslintaný jedinec. Jediné štěstí je, že od samého začátku znáte původce nemoci – takže víte, jaké protilátky nasadit. Šiřitel zvláštní nemoci se jmenuje Martin Fendrych. Je to bývalý mluvčí a exnáměstek ministra vnitra a nyní hlavní komentátor časopisu Týden.

Stalo se to ve čtvrtek 13. prosince v devět ráno. Právě jsem seděl ve svém hotelovém pokoji v Brně, balil si věci a chystal se odjet zpátky do Prahy. (V Brně jsem měl autogramiádu a autorský večer ke knize Kmotr Mrázek). Zazvonil mi telefon. Volal mi Fendrych. „Dobrý den, pane Kmenta. Potřebuji s vámi mluvit. Můžu se u vás zastavit?“

„Co se děje? Je to důležité?“ zeptal jsem se ho. „Ano je. Jste u sebe v redakci? Já hned přijedu,“ naléhal Fendrych.

„To asi nepůjde. Jsem v Brně.“

„Jo, aha, vy jste v Brně? A kdy budete v Praze?“

„Ještě nevím. Dorazím kolem oběda.“

„Dobrá, tak já se zastavím po 12. hodině, jo?“

„Klidně. Ale před tím mi ještě zavolejte. Kdybych se ještě někde zdržel, abyste tam nešel zbytečně. A co vlastně potřebujete?

„To vám řeknu až osobně.“

Za pět minut mi volali z jihlavské tiskárny, kde jsem si objednal dotisk knihy Kmotr Mrázek. „Tak si pro to dneska můžete přijet. Celý náklad budeme mít hotový,“ řekla mi paní z tiskárny.

Zajásal jsem. Na dotisk jsem čekal jako smilování. Kniha už nikde není, protože se 1. vydání vyprodalo během měsíce. Okamžitě roztáčím kolotoč telefonátů a domlouvám s distribučními společnostmi a knihkupci, že si dnes mohou začít jezdit pro Kmotra Mrázka. Musím být u toho, předávat dodací listy. Vše si totiž dělám sám. Knihu jsem vydal vlastním nákladem.

Jedu do Prahy. Kolem 13. hodiny, když přijíždím ke skladu s knihami, mi opět volá Fendrych.

„Tak jsem tady u vás v práci na vrátnici. Můžete přijít?“

„Proboha, co tam děláte? Vždyť jsem vám říkal, ať nejdřív zavoláte, než přijdete. Já teď prostě nemůžu. Jsem v Horních Počernicích a možná ještě budu muset na Rakovnicko,“ říkal jsem mu popravdě. (Část nákladu musím sám odvézt firmě Euromédia do Nového Strašecí).

„No, a to nemůžete přijet? Já tu na vás čekám,“ říkal Fendrych.

Připadal mi jako malý kluk. Ještě jednou jsem mu vysvětlil, že měl nejdříve zavolat a že si za zbytečnou návštěvu může sám. A navrhl mu, že se můžeme vidět, když je to tak důležité, někdy odpoledne, ale že si musíme nejdříve zavolat, protože nedokážu určit, kdy přesně budu dnes v redakci. Souhlasil.

Během dvou hodin jsem všechno ve skladu vyřešil. Rozdal knihy i dodací listy. Rakovnicko jsem ale raději odložil na pátek. Spěchal jsem do redakce. Čekala mě tam spousta další práce.

Po poslední poradě, kterou jsem pak v redakci absolvoval, jsem se rozhodl, že pojedu domů. Bylo kolem šesté večer. Podíval jsem se na mobil. Fendrych mi zatím nevolal. „Tak on si to už asi rozmyslel. Asi se ozve zítra,“ říkal jsem si. A těšil se, že po dlouhé době dorazím ještě v rozumnou dobu domů, navíc po dvou dnech.

Manželka i děti se těšily. Slíbil jsem, že už konečně přivezu i vánoční stromek a osvětlení na domek, které se nám rozbilo. „Dnes nebo nikdy,“ říkal jsem si, protože následující dny budou pro mě, co se práce týče, smrtící. V posledním předvánočním týdnu jedu na další autogramiády do Plzně a do Ostravy. Pak ještě na jednu služební cestu. To už bych nic nestihl.

Než stačím otevřít auto a vyrazit, zvoní mi telefon. Volá Fendrych.

„Tak, co už jste v redakci? Mohu přijet?“

„U redakce sice jsem, ale právě se chystám odjet. Nechcete přijít zítra?“ ptám se slušně.

„Ne. Já chci přijít teď. Zítra ne,“ říkal Fendrych zvýšeným hlasem.

Teprve teď jsem pochopil, že to nebude normální návštěva, že Fendrych nemá nějaký tip na článek, ale že se zlobí…

„Tak počkejte. O co vám jde?“ ptám se ho.

„Však vy víte, o co jde!“ říkal Fendrych.

Sepnulo mi. Jediné, co jsem v poslední době napsal o Fendrychovi a co ho mohlo rozzlobit, byla jedna věta uveřejněná právě v knize Kmotr Mrázek. Říkal ji tam bývalý bodyguard Mrázka Pavel Šrytr. Když mluvil o tom, že Mrázek měl kontakty do vysoké politiky, zmínil i někdejšího ministra vnitra Jana Rumla. „A ještě třeba tehdejší Rumlův náměstek Fendrych,“ řekl v knize Šrytr.

„Jo, vy myslíte to, co o vás říkal v knize ve zvláštním rozhovoru na konci knihy Pavel Šrytr?“ řekl jsem Fendrychovi a ten hned vyskočil jako čertík z krabičky: „Ne, nesvádějte to na Šrytra. To je vaše kniha. Vy jste pod ní podepsaný a vy jste za ty hlouposti zodpovědný.“

„Tak mě napadá. Vy mi chcete dát do držky, že chcete tak nahonem přijít?“ zeptal jsem se.

„Ne. Jen jsem vám chtěl dát buď pár facek, nebo vám plivnout do ksichtu,“ zvolal Fendrych.

„Tak to je hustý. Ale co, se dá dělat. Klidně se s vámi uvidím. Navrhuji zítřek. Dnes už to fakt nejde,“ navrhl jsem. Ale Fendrych jako posedlý stále opakoval: „Ne, já si teď obleknu kabát a přijedu. Zítra už ne.“

„Proč nechce Fendrych přijít druhý den? To už v pátek nebude mít dostatek slin, nebo co?“ říkal jsem si v duchu a nahlas pak do telefonu: „Pane Fendrychu, dnes už opravdu ne. Já vás chci vidět zítra. Klidně vás pozvu na kávu. Promluvíme si.“

Pak Fendrych spustil něco v tom smyslu, že nejsem žádný hrdina a přidal k tomu dost hrubé urážky, za které by se nemusel stydět ani dlaždič.

V tu chvíli jsem si řekl: „Zkazím si večer bláznivým Fendrychem, nebo raději pojedu do Hornbachu, koupím stromek a udělám radost rodině?“

„Pane Fendrychu, teď fakt vážně. Přijďte zítra. Trvám na tom. Já už teď nemůžu,“ řekl jsem mu.

Fendrych dostal další amok: „Proč píšete takovýhle píčoviny? Vždyť je to hrozný.“

„Vy pořád nechcete pochopit, že to jsou slova pana Šrytra. Tu jednu větu o Vás pronesl v rozhovoru Šrytr,“ říkám.

„No, a to jste mě nemohl požádat o vyjádření?“

„Je tam vyjádření Rumla.“

Je to zvláštní. Fendrych mě sekýruje za to, že v knize nebylo jeho vyjádření, ale když on psal svou knihu "Jako pták na drátě", kde vzpomínal na své zážitky, když byl na ministerstvu vnitra, osolil tam kde koho bez toho, že by se svých literárních hrdinů na cokoli zeptal.

Připomněl jsem mu to, aby si uvědomil, že kniha je trochu jiný žánr než novinové zpravodajství, nebo publicistika, kde je vyjádření druhé strany bezpodmínečně nutné.

„Co sem taháte mou knihu? Nechte toho! Jste…“ nadával Fendrych a používal opět dosti hrubé výrazy.

Nechal jsem ho vypovídat. Ale pak mi to nedalo:

„A když už jsme tedy u té diskuse a vy popíráte vztahy s Mrázkovci. Odpovězte mi na jednoduchou otázku: Volal jste si někdy, pane Fendrychu, s Mrázkem, nebo s někým z jeho blízkého okolí?“

„Co to je za otázky? Já vám na to nebudu odpovídat! Jaké blízké okolí, nechte toho!“ křičel Fendrych.

„No, já jenom, že v telefonním seznamu pana Mrázka bylo uloženo i vaše číslo. Jak je to možné?“ řekl jsem mu.

„Jak to víte? A jak víte, že to bylo moje číslo?“ tázal se překvapeně Fendrych.

„To, že je to vaše číslo, jsem si jednoduše ověřil. A víte, jak vás měl pan Mrázek v telefonu zasejfovaného?“ zeptal jsem se Fendrycha.

Poprvé, za celou dobu se na chvíli rozhostilo ticho. Fendrycha to evidentně zajímalo.

„Jako Hasiče. Hasič, rozumíte mi?“ řekl jsem. (Hasič, co všechny problémy uhasí…)

„No, jo, vy si myslíte, jak jste objevil Ameriku. To jsou kecy, co se tu šíří už léta. No jo, vy jste ten investigativec,“ reagoval Fendrych. Byl dost podrážděný.

Poslední věta, kterou jsem mu pak do telefonu řekl, byla: „Jestli budete chtít, sejdeme se zítra. Ale před tím zavolejte.“

Druhý den se Fendrych už neozval. O Fendrychově amoku jsem informoval své nadřízené v redakci. Řekli jsme si, že nemá cenu se tím nějak zabývat.

V sobotu pak ale vyšel na serveru tyden.cz Fendrychův komentář. Fendrych v něm tvrdí, že jsem se bál jít s ním na schůzku, že jsem sráč, že se mu vyhýbám.

Ještě v sobotu proto volám Fendrychovi. A říkám mu: „Tak co? Už je vám líp?“

„Jo, pověsil jsem to na blog.“

„Já jsem koukal. Tak navrhuji v úterý v 11 hodin? Souhlasíte? Rád vás uvidím,“ říkám Fendrychovi a dodávám: „Mám ještě nápad. Neuděláme rovnou takový kulatý stůl. Já ještě pozvu pana Šrytra. A vše si vysvětlíme. Řeknete si to z očí do očí. To by mohlo být zajímavé, ne?“

„Tak to tedy ne. Já se se Šrytrem vidět nechci. Se zločinci se scházejte vy. Já to ke své práci nepotřebuji.“

Škoda. Mohlo to být zajímavé.

I tak se ale těším. Hodlám panu Fendrychovi předat mou knihu i s věnováním. Přiznal se mi totiž, že ji vůbec nečetl, že se o té jedné jediné větě, ze které dělá dalekosáhlé závěry, dozvěděl od nějakého svého kamaráda.

A navíc: konečně se uvidím s člověkem, který mě chtěl uslintat k smrti...

PS: V ten čtvrtek jsem koupil stromek, osvětlení na domek a přivezl i večeři z KFC. Bylo to fajn. Rodina měla radost. Děkuji za pochopení, pane Fendrychu. A věřte nebo ne: ženě a dětem jsem jako sráč vůbec nepřipadal...

Jaroslav Kmenta, redaktor MF DNES 

Svoje připomínky či dotazy nám můžete zasílat na email [e-mail]