Je Petr Čech světový brankář?

Tento názor jsem mohl napsat už dávno před mistrovstvím Evropy, nic bych na něm nemusel měnit. Uznávám však, jak teď může vypadat: jako názor fanouška, který ve vzteku z vyřazení vidí viníka v Petru Čechovi.

Ne, ne, tisíckrát ne. Tenhle vztek u mě není možný, protože soutěže jako mistrovství Evropy sleduju s nadhledem a ani v neděli večer jsem nepocítil výrazné rozčarování. Spíš mi bylo líto všech příznivců. Nejsem typický fanoušek reprezentace.

I když mi čtenář nemusí věřit, mám desítky svědků, kteří by potvrdili, že tohle říkám už delší dobu:
Petr Čech podle mě není tak skvělý brankář, za jakého je vydáván, naopak si myslím, že je už nějaký čas přeceňovaný. A už vůbec ho nepovažuju za jednoho ze dvou nejlepších nebo dokonce nejlepšího brankáře světa, jak se ještě minulý týden tvrdilo. K tomuto názoru jsem nedospěl po jedné, byť tragické chybě, ale dlouhodobým sledováním jeho výkonů.

Poprvé jsem tenhle dojem získal po minulém mistrovství světa v Německu. Ze všech stran jsem slyšel a četl, že Čech nás zachránil od mnohem horších výsledků a nebýt jeho, skončil například zápas s Ghanou debaklem. Když jsem poprvé mezi kamarády a kolegy vyslovil názor, že zas tak světový výkon nepředvedl, byl jsem div ne lynčován. Ani jsem nemohl vysvětlit, jak to myslím. Tak aspoň teď: myslel jsem to tak, že chytil jen to, co musel. Nic víc, nic míň. 

Postupně jsem se stále častěji utvrzoval, že z nějakého mně neznámého důvodu je Čech hodnocen mnohem příznivěji, než si zaslouží. Opakuju: myslel jsem si to už před Tureckem.

Třeba jarní Liga mistrů Liverpool - Chelsea. V poločase jsem si znovu říkal, že Čech v bráně hoří, upřímně jsem ho litoval a přál mu, ať už je konec. Nedosáhl skoro na žádný centr, zmateně vybíhal a dostal gól, o němž by se dalo diskutovat. Ve druhé půli se naštěstí zklidnil, navíc střelci Liverpoolu začali pálit přímo do něj. Ráno otevřu noviny a s úžasem čtu titulky o famózním, fenomenálním a zázračném brankáři. Proboha, děsil jsem se, omámení Čechem je snad nakažlivé. 

V redakci jsem se pustil do debaty s kolegy, kteří tuhle chválu, podle mě přepálenou a nemístnou, večer předtím sepsali. Dodnes cítím jejich lehce přezíravé pohledy. Tvářili se zhruba tak, jako kdybych jim uprostřed léta říkal, že zítra začne sněžit.

Když v odvetě s Liverpoolem pustil Čech střelu zdálky mezi rukama, bylo mi ho líto, ale věřil jsem, že podobnou chybu teď aspoň pět let neudělá. No, seknul jsem se pořádně.

Začíná mistrovství Evropy. Dva dny před startem říkám kamarádům: „Pánové, ještě si na mě vzpomenete, ale nemáme brankáře." Dívají se na mě jako na chorého. Jsi na hlavu? A co Čech? „Říkám vám, že nás potopí, uvidíte." Smáli se, jako kdyby slyšeli nejlepší  vtip roku.

První zápas se Švýcarskem, výhra 1:0. Zaplaťpánbůh, říkám si, že na Čecha toho moc nešlo. To, co chytil, by chytil každý brankář na Euru, jinak tam nemá co dělat. Druhý den otevřu noviny a neblahý pocit, mě už známý, se opakuje: famózní, fenomenální, zázračný. Skála jménem Čech! Svět zešílel, křižuju se. Vítězství na úvod turnaje je krásné, náš brankář z něj vyvázl s nulou, taky krásné, ale proč z normálního výkonu dělat výjimečný? Protože novináři fandí jako všichni ostatní, kolikrát nesoudní diváci?
Snad si rozumíme, jak to myslím: Čech proti Švýcarsku nechytal špatně, rozhodně ne, ale neviděli jsme světový výkon. Už proto, že Švýcaři k němu brankáře nedonutili. Ani o jedné švýcarské šanci se nedá říct, že ji mohl chytit jen zázrakem. Logicky z toho plyne, že ani jeden zákrok nebyl zázračný, tudíž zázračný nebyl ani celkový výkon.

Druhý zápas s Portugalskem. Ronaldo dostává míč, střílí, gól. Už je mi jasné, co budou všechny noviny psát: Čech za něj nemohl. Strašně těžko se s tímhle všeobecným názorem polemizuje, ale opět si myslím, že světový brankář číslo jedna (nebo aspoň dvě) mohl tuto střelu chytit.

Třetí zápas s Tureckem. Jistě, nejvíc se mluví o té strašné chybě při druhém gólu. Za první a třetí, jako vždy, když čtu noviny, nemohl. Já se naopak přiznám, že mě znovu napadlo: kdyby byl na Čechově místě skutečně světový brankář, tak to možná chytil. První, jak šel míč k tyči, i třetí, kdy vyběhl z brány a pak se zastavil. Byly by to zázračné zákroky, uznávám. Jenže právě ty zázračný brankář dělá. Už vím, že od Petra Čecha takové nemůžu čekat.

Světový brankář se vyznačuje tím, že likviduje šance, které jiný pouští. Proto je přece světový. Jakou má logiku, být světový brankář a nemít světové zákroky? Ve chvílích, kdy všichni čekají gól, vytahuje takový gólman ty famózní, fenomenální a zázračné zákroky, po kterých diváci vydechnou úžasem a protihráči pochopí, že proti nim stojí Superman. Abych to přirovnal k jinému sportu: jako Dominik Hašek v Naganu. Petr Čech už delší dobu, Euro nevyjímaje, chytá jen to, co musí. Co by chytil skoro každý - myšleno na této úrovni. Střely, které jdou na něj. Na centry reaguje pozdě, některé podběhne. Jako kdyby za vynikající obranou Chelsea zpohodlněl.

Ani při sólových nájezdech nedělá nic jiného, než co musí: postaví se proti střelci a snaží se zabrat co nejvíc místa. Je výhodou brankářů, že útočník se zpravidla lekne a pálí mimo bránu nebo do brankáře. Když Čechovi zastánci argumentují, že se dobře postavil, namítám: A kde měl, proboha, jinde stát? Vždyť tam, co se postavil, si musí stoupnout každý, kdo chce být považován za brankáře. To by rovnou mohl z brány utéct. Nezlobím se na něj, že tyhle góly pustil. Brankář jeho úrovně skutečně takové pouští, to se nedá nic dělat. Chytá je jen výjimečný, skutečně světový gólman. Zázračný gólman. Tím Petr Čech, jsem o tom bytostně přesvědčen, není.

Otázkou samozřejmě je, proč je zrovna Petr Čech tak vyzdvihován a neustále chválen. Vybavuju si, že bylo v historii víc takových fotbalistů, kteří se dostali do kategorie nedotknutelných a už v ní setrvali. Například sovětský brankář Rinat Dasajev - na mistrovství světa 1982 vynikající, na mistrovství Evropy 1988 nepředstavitelně slabší. A přece byl vyhlášen nejlepším brankářem toho druhého turnaje. Jako by nikdo nechtěl vzít na vědomí, že mezi těmi dvěma Dasajevy je téměř propastný rozdíl. Skoro mi to tenkrát přišlo, že se nikdo nechce zdržovat přemýšlením, kdo je skutečně v brance nejlepší.

Přesně takový pocit mám u Petra Čecha. Když už jednou pronikl mezi extratřídu, musel by polevit na opravdu dlouhou dobu, aby to někdo zaregistroval. Jinak bude platit automatické: Čech? No jasně, světová elita. Čech má výhodu, že je sympatický a umí mluvit. Já si sice myslím, že mluví často jako rodilý mluvčí ve frázích, třeba když spustí o nových výzvách v kariéře, ale budiž. Umí říct to, co novináři chtějí slyšet. I teď, den po Turecku, odpovídal na otázky týkající se jeho krachu. A odpovídal tak, že mu každý musí odpustit.

Srovnejme to s tím, když chcete hodnotit výkony dejme tomu Pavla Nedvěda. Kdo s ním není vyloženě kamarád, tak se asi shodne: nepříjemný, nepřístupný, arogantní, protivný, podivínský. Od toho všeho se musí kritik oprostit, musí zapomenout, jak Nedvěd působí na veřejnost. Teprve pak může uznat: ano, je to borec. To Čech je jiný kanón. Odpovídá tak, že kritikovi už dopředu vyrazí zbraň z ruky. Strhej ho, když je tak příjemný a ochotný. To nejde.

Úplně závěrem: Čech je pořád ještě mladý a talentovaný brankář, který se může mezi nejlepší vrátit. Teď tam však nepatří. Kdy už to vezmou na vědomí ti, kteří kolem něj až do neděle bezdůvodně vytvářeli gloriolu nejlepšího gólmana světa?  

Petr Nečada, redaktor Magazínu MF DNES