Podívejte se: jak by bylo, kdyby čeští fotbalisté porazili Turky

Jeden kolega, ač pracuje ve sportu jako editor, je pozoruhodný tím, že nemá rád fotbal. Ve svém názoru se utvrdil v průběhu právě skončeného evropského šampionátu: při zápase Česko-Turecko připravoval rozsáhlé zpravodajství, že jsem vyhráli. A pak to přišlo. Prohráli jsme. Práce šla do koše a musel lámat všechno a rychle - do uzávěrky zbývalo pár minut.

Titulek, který mohl vyjít. Kdybychom neprohráli.

Grafici a editoři se ten nedělní červnový večer vůbec zapotili; připravovali několik verzí titulní strany a fotek - veselý Koller, smutný Čech a tak dále a tak dále.

Své si užili i kolegové, kteří o zápase informovali přímo z místa.

Takhle na Euro 2008 - prizmatem naší porážky s Tureckem - vzpomíná kolega Filip Saiver. Ve svém textu mluví o "nejpitomějším fotbalovém zápasu":

Šampionát pro mě skončil po odpískání utkání Česka s Tureckem.

Po tomhle zlomu je vše už pouhou útrpnou povinností. Že teď jedu na Italy s Francií? Chci jet domů, pryč z tohoto podivného turnaje (výraz „podivného" je milosrdnější verzí pro noviny, ve skutečnosti jsem ho nazval jinak).

Asi vám to celé přijde jako bolestínství. A možná máte pravdu, možná je psaní celého tohoto textu terapií, jak zahnat europachuť.

Jenže jak ji nemít, když cestou do Curychu míjíte pumpu, kde jste předevčírem, v den utkání s Turky, brali naftu.

„Á, pán je z Česka!" říkal mi tehdy snědý chlapík, který mi coby obsluha benzinky natankoval a pak si počkal na dýško.

„Já jsem z Turecka a něco pro vás mám," tvrdil, zašmátral v kapse a vytáhl papírové kapesníčky. „Tu máte! Budou se vám večer hodit." Smál jsem se a s díky odmítl. „Nechte si je, na rozdíl od vás je nebudu potřebovat."

Pevně jsem tomu věřil. Nepřipouštěl jsem si, že by se mohlo něco zlého stát. Stál jsem přitom jen hodiny od nejpitomějšího fotbalového zápasu svého života.

...

Zápas s Turky se pomalu blížil ke konci, když jsem se obrátil na tribuně na kolegu.

„Hele, tenhle článek už posílám do redakce, když tak to pak jen trochu upravím."

„Jasně."

Přesně v tu chvíli dali Turci svůj první gól. Text o tom, jak trenér Brückner oddálil konec u národního týmu, ohlášený po Euru, jsem už v původním znění nikdy neposlal. Po porážce 2:3 jsem ho kompletně přepsal.

Než jsem se do toho po třetí trefě soupeře pustil, musel jsem se k tomu silou vůle přinutit. I mně v hledišti připadalo, že jsem dostal knokaut a že jsem jako v mrákotách.

Po mé pravici seděl český novinář z jiné redakce, kterému je osud národního týmu zpravidla jedno. Euro pro něj téměř ztratilo význam v okamžiku, kdy na něj nepostoupila jeho oblíbená Anglie. Přesto nebo právě proto mám jeho reakci po gólu na 2:3 stále před očima.

Pomalu se ke mně otočil, ve tváři nevěřícný výraz a s podivným leskem v očích konsternovaně pronesl: „Je to v pr...."

„Škoda, že se právě tohle nedá dát do titulku," napadlo mě. „Žádný lepší stejně vymyslet nejde."

V základní skupině vypadli Češi i na mistrovství světa 2006, ale tehdy se závěrečná porážka od favorizovaných Italů celkem čekala. Navíc jsme k ní dospěli poklidným způsobem: jeden inkasovaný gól do přestávky, druhý po ní a sbohem.

V průběhu utkání s Tureckem jsem si už plánoval, jak si musím zamluvit hotel v lázeňském městě u rakousko-maďarského pomezí, kde měli kemp Chorvati, čtvrtfinálový soupeř Čechů.

Byl čas zapálit si vítězný doutník, ale i s ním by se člověk nakonec zřítil do propasti. Proto byla nynější porážka tak frustrující. A navíc: na mistrovství světa 2006 neustále svítilo slunce. Na tomhle šampionátu pořád pršelo. 

Co zbylo z chvil, kdy se zdálo, že postupujeme do čtvrtfinále Eura? Možná jen ty stránky v novinách (viz zde).

Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES