Jak těžko jsem sháněl Pavla Nedvěda

Stepuju za plůtkem u hřiště Juventusu Turín stejně jako kupa dalších novinářů. Diktafon zapnutý, pětkrát zkontrolovaný, jestli se mu náhodou nevybíjejí baterky. Pavel Nedvěd právě ukončil kariéru v klubu, za pár minut mezi nás musí přijít. Potvrdí, že s fotbalem končí úplně, jak se spekuluje?

Je neděle, po páté odpoledne, čas běží a Nedvěd nikde. Jen dojatá paní Ivana si v tmavém tunelu utírá slzy a přijímá gratulace, jak má fantastického manžela. Je po šesté a místo Nedvěda běhají kolem novinářů jen jeho dvě děti. Táta musel na dopingovou kontrolu, takže se zdrží.

Sehnat Pavla Nedvěda na rozhovor bývá perný úkol. Často nedostižný. Když zrušil domluvenou páteční schůzku, nepřekvapilo to. Když se nekonala ani sobotní tiskovka, zamrzelo to, ale tak nějak jste si zvykli, že se na Nedvěda musí čekat.

Ovšem v neděli už to přece vyjít musí! Je půl deváté, turínský stadion osiřel, jen vrátný občas zvedne závoru, když odjíždějí poslední uklízečky. I Nedvěd už je v tahu. Věřili byste pak, když vám v noci hráčův právník slíbí, že Nedvěd počká v pondělí v půl jedenácté u brány do golfového resortu La Mandria?
Je pondělí, 10.30. Černý mercedes brzdí u závory, blonďák za volantem stáhne okno a povídá: „Pojeďte za mnou, jo?" Nedvěd pak na dvě hodiny strhne masku pana Nedostupného, povídá a povídá, neuhýbá z otázek, baví všechny okolo a ještě se stačí mazlit s dětmi.


Jan Palička, fotbalový redaktor MF DNES