Odpověď doktoru Sokolovi: odposlechový zákon - s kanónem na zajíce

Zákon zakazující zveřejňování odposlechů sice vzbudil rozsáhlou kritiku, má však několik zastánců i mimo politiku - patří mezi ně například známý pražský advokát Tomáš Sokol. Ten nedávno publikoval text, podle něhož je zákon v pořádku. V následujícím textu mu odpovídá Vladan Rámiš, právník společnosti MAFRA, která vlastní MF DNES a iDNES.cz.

Tomas SokolMF DNES

Sedm tezí Tomáše Sokola 

Nedávno schválený odposlechový zákon vyvolal celou řadu diskuzí. V poslední době přitom (konečně!) začínají tyto diskuze více směřovat k podstatě problému a začíná se diskutovat i o více odborných otázkách. Prapor zastánců tohoto zákona tak nedávno na svém blogu zvedl doktor  Tomáš Sokol (čtěte zde), který relativně pregnantně formuloval své argumenty na podporu tohoto zákona.

Není až tak překvapivé, že se doktor Sokol zařadil po bok zastánců zákona. Koneckonců jako advokát musí často hájit zločince a snaží se je uchránit od trestu (což není nic, za co by se měl stydět, to je jeden z úkolů advokacie a jedna z věcí, proč má advokacie v právním stá tě své neodmyslitelné místo). Proto je přirozené, že se mu nelíbí samotný institut odposlechů a nelíbí se mu ani to, když se obsah odposlechů objevuje v médiích.

Výtky pana Sokola směrem k odpůrcům „odposlechového“ zákona jsou několikerého druhu. Ovšem jeho základní premisou, ze které přitom vychází, je to, že uveřejňování odposlechů je protiprávní a trestné již nyní, a to právě podle současného znění § 178 Trestního zákona. Touto optikou pak poměřuje i nově přijatou novelu a porovnává ji se současnou situací. Dochází dokonce k závěru, že novelizované ustanovení je pro novináře výhodnější (sic!), protože váže trestnost zveřejnění údajů pouze na situaci, kdy došlo k závažné újmě na straně dotčené osoby. Zároveň z této premisy konstruuje celou řadu – někdy více někdy méně korektně odůvodněných – závěrů.  Problém tohoto přístupu bohužel je, že neplatí základní jím použité východisko, tedy že zveřejnění odposlechů za současného právního stavu je nelegální. Pokud pak zpochybníme tuto základní tezi, sesype se celá argumentace pana Sokola jako onen pověstný domeček z karet. Ale nebojme se, zase tak jednoduché to není, my právníci máme vždycky v zásobě nějaké to ale. Takže popořádku….

První teze: Odposlechy jsou i dnes nelegální a jedná se o trestný čin. Souhlasím s dr. Sokolem v tom, že to je názor některých senátorů a tímto názorem odůvodňovali svůj nesouhlas s navrhovanou novelou. Nicméně důležité je spíše to, co říká náš právní řád.

Pokud prozatím opustíme rovinu ústavního práva, tak český právní řád upravuje možnost zveřejňování odposlechů primárně v občanském zákoníku v rámci tzv. ochrany osobnosti (Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby).

Je tedy zjevné, že občanský zákoník umožňuje uveřejňovat i informace soukromé, pokud jsou užity přiměřeným způsobem. Tedy z občanského zákoníku žádný striktní zákaz zveřejňování odposlechů nedovodíme. Pokud půjdeme dále, dostáváme se k právu trestnímu, které by ovšem mělo být používáno pouze podpůrně tam, kde nelze daný vztah regulovat předpisy práva civilního (ostatně kdyby si tohle naši zákonodárci připomínali každé ráno, když vstanou z postele, mohli bychom mít i kvalitnější právní systém). Právo trestní upravuje v § 178 trestný čin Neoprávněného nakládání s osobními údaji. Podle současného znění se tohoto trestného činu dopustí (mimo jiné) každý, kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy.

Doktor Sokol šmahem dovozuje z tohoto ustanovení, že uveřejnění odposlechů je nelegální již dnes. Zapomíná však na jedno docela nenápadné slovíčko v předchozí větě a to, že trestný je jen ten, kdo odposlechy zveřejní neoprávněně. Oprávněně jsou odposlechy zveřejněny např. v rámci soudního řízení trestního. To je jasné, neboť tak stanoví trestní řád. Ale existují i jiné případy oprávněného zveřejnění. Jedním z nich je výkon ústavou zaručeného práva šířit informace.

Toto právo, byť není v trestním zákoně zmíněno, je právem zakotveným v Listině základních práv a svobod a je přímo použitelné.  Ten, kdo zveřejní informace z odposlechů, tak vykonává své ústavou zaručené právo a to mu nemůže vzít ani současné znění § 178 (které není příliš konkrétní) či jiného paragrafu Trestního zákona, ani nově přijatý Lex Kmenta (který je konkrétní až příliš). Na tom, že je možné se dovolat ústavního práva šířit informace, nic nezmění ani to, že pokud odposlechy opustí policii, jedná se o stav, který je v rozporu s právem. Důležité je, že v rozporu s právem jedná ten, kdo odposlechy vynáší, nikoliv však a priori ten, kdo je zveřejňuje! Ale nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Protože vedle ústavně zaručeného práva šířit informace existuje jiné, také ústavně zaručené, právo na ochranu soukromí. Právo šířit informace a právo na ochranu soukromí si spolu pořád hrají známou hru na kočku a myš. Někdy vyhrává kočka a někdy myš, a aby to nebylo tak jednoduché, to, kdo je šelma a kdo hlodavec se často mění…

Takže právo šířit informace – i ty informace, které obsahují odposlechy - naráží právě na právo jiného na ochranu jeho soukromí. Přitom to není nic, co by se řešilo pouze v souvislosti s odposlechy. Naopak v mediální praxi tato dvě práva na sebe naráží dnes a denně. Když média informují o tom, že pan Macek dal facku panu Rathovi, zasahují formálně vzato do práva na ochranu pana Ratha (a možná i pana Macka) na ochranu jeho soukromí, protože koneckonců nikomu není nic do toho, koho si pan Macek ve svém volnu fackuje a nikomu není nic do toho, od koho pan Rath dostává přes ústa. Ale média mohou takovouto informaci uveřejnit, protože jak pan Macek tak pan Rath jsou osoby veřejně činné. Takže v tomto případě muselo jejich právo na ochranu soukromí ustoupit právu šířit informace. A podobně je to s odposlechy, ale s tím – a zde je třeba dát za pravdu panu Sokolovi - že u odposlechů je třeba zvažovat právo na ochranu soukromí dvakrát pečlivěji. Je tedy třeba opravdu důsledně zvažovat, jestli ta informace, kterou se média chystají zveřejnit, je natolik závažná, že je odůvodněno její zveřejnění. Zveřejnění bude odůvodněno pouze v případě, kdy bude dán silný veřejný zájem na tom, aby se veřejnost dozvěděla o obsahu odposlechu. Odposlechy jsou totiž opravdu závažným zásahem do práv odposlouchávaného.

Je třeba sebekriticky přiznat, že ne všechny odposlechy zveřejněné v posledních letech by z výše uvedeného souboje práva na soukromí a práva na informace vyšly bezúhonně. Ale zase je tu jedno právní ale – to, že někdy média překročila onu tenkou hranici, není ani podle současného práva beztrestné (a prosíme – oprostěme se od toho, že „trestem“ musí být vždy trest podle práva trestního). Pokud totiž média zveřejní odposlech, u něhož není veřejný zájem tak silný, aby odůvodnil uveřejnění soukromých informací, poruší již jednou výše zmíněné právo na ochranu osobnosti a mohou být postižena na základě civilněprávní žaloby. Není ale namístě hned volat po trestněprávním postihu.

Abychom tedy dospěli k nějakému závěru – zveřejňování odposlechů je dnes nelegální, ale jenom tam, kde veřejný zájem na uveřejnění informací v nich obsažených nepřeváží nad zájmem na ochranu soukromí. Nelegálnost pak má několik úrovní – od „pouhé“ civilněprávní odpovědnosti (chudák civilní právo, tak jsme si zvykli na to, že se v této zemi dělá trestný čin z kdečeho, že už civilní odpovědnost skoro nepovažujeme za důsledek porušení práva) až po trestní odpovědnost právě za trestný čin podle § 178 TZ. 

Druhá teze: Pan poslanec Benda vlastně médiím pomohl, protože zmírnil trestní odpovědnost. To je úvaha velice zajímavá a znepokojivá asi i pro pana poslance Bendu, který jistě nechtěl pomoci tisku (úvahu, komu pomoci chtěl, ponechme stranou).

Jak to tedy je ve skutečnosti: Současné znění § 178 Trestního zákona nebylo plánováno jako postih pro novináře. Rozhodně alespoň takto tento paragraf vůbec nebyl vykládán. Mělo za cíl postihovat „krádeže“ osobních údajů spáchané zejména formou zneužívání informací z různých registrů vedených státními orgány. Pan doktor Sokol chybně vychází z premisy, že zveřejnění odposlechů je trestné i podle současné úpravy. Pokud bychom přijali tuto tezi, tak by měl pravdu a návrh poslance Bendy by mohl být zmírněním trestní odpovědnosti. Ono je to ale jinak a je to - jak se dalo čekat - mnohem složitější. Celá odposlechová novela totiž má, jak již bylo naznačeno výše, tři roviny:

a)      rovinu občanskoprávní

b)     rovinu správního práva

c)      rovinu trestněprávní.

V rovině občanskoprávní doposud platí, že zveřejnění odposlechů je porušením práva pouze tam, kde byly zveřejněny informace, na jejichž zveřejnění nebyl dán veřejný zájem. Stav podle novely je takový, že porušením občanského práva (a nesmí nás zmýlit, že je to dáno novelizací trestního řádu) bude zveřejnění odposlechu pravděpodobně vždy (to, zda soud uloží sankci, je otázka jiná).

V rovině správního práva doposud oprávněné zveřejňování odposlechů trestáno být nemohlo. Nově bude moci Úřad pro ochranu osobních údajů uložit vydavateli pokutu až do výše 5.000.000,- Kč.

V rovině trestního práva doposud zveřejnění odposlechů nebylo en bloc trestné, trestné pro novináře mohlo (snad) být v případě, kdy by opravdu hrubě vybočil z obvyklých mantinelů a věděl o tom. Novela přitom skutečně vede ke zmírnění trestní odpovědnosti, ale ne na straně novinářů, kteří zveřejňují odposlechy ve veřejném zájmu, ale na straně:

a)      osob, které odposlechy a obecně informace z trestního spisu vynesou

b)     novinářů, kteří záměrně či alespoň vědomě zveřejní odposlechy, které budou hrubě překračovat přijatelné meze.

 Zatímco do dnešního dne díky onomu slovíčku neoprávněně nemohl novinář zveřejňující oprávněný (ve smyslu veřejného zájmu) odposlech, vůbec být trestněprávně potrestán, tak tato primární ochrana mu teď odpadne, protože díky generálnímu zákazu v trestním řádu bude každý odposlech zveřejněn nelegálně (ledaže by byl použit jako důkaz před soudem).

Takže zatímco dříve platila úvaha – zveřejnil jsi odposlech ve veřejném zájmu = není žádný trestný čin, tato základní „obrana“ už nebude platit, naopak bude platit – zveřejnil jsi odposlech ve veřejném zájmu = jednal jsi protiprávně a teď se uvidí, jestli jsi spáchal trestný čin. A trestný čin novinář spáchá tím, že „způsobí vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají“. A nedivil bych se, kdyby soudy vykládaly toto ustanovení tak, že zveřejnění odposlechu (což je jen jedna z mnoha informací z trestního spisu, která může být vynesena a jejíž vynesení teď bude trestné) přestože to výslovně zakazuje zvláštní zákon (Lex Kmenta), je tím závažným zásahem do oprávněného zájmu odposlouchávané osoby (a pak Kmento, šup do basy).

Nemyslím si ale (nebo lépe – doufám v to), že by soudy vykládaly tuto novelu tak přísně. Faktem ale je, že zatímco pro ty, kdo skutečně záměrně porušují zákon (chtějí vynést a zveřejnit odposlechy proto, aby ublížili), je novela zlepšením (protože navíc bude muset být prokázáno, že způsobili vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech dotčené osoby, což předtím nebylo třeba), pro seriozní novináře bude zhoršením. Jestliže předtím věděli, že se trestného činu nedopouštějí, dnes si nebudou moci být jisti, protože to, zda a případně jaká vznikla (vznikne) újma, nebude tak úplně předvídatelné. S čím však ale nelze souhlasit vůbec, je to, že by nově přijatá úprava § 178 Trestního zákona byla jen drobnou úpravou. Tak to sice navenek vypadá, ale právě díky nově přidanému absolutnímu zákazu uveřejňování odposlechů se dopad této trestněprávní normy dramaticky mění (nebo lépe řečeno může změnit). To znamená, že ustanovení § 178 Trestního zákona musí být vykládáno v souvislosti s provedenou změnou trestního řádu a pokud tak učiníme, uvidíme, že se jedná o velkou a podstatnou změnu v celé logice právní úpravy.

Třetí teze: Citát: „K soukromí všichni přistupovali tak, že jestli se jeho porušení někomu nelíbí, ať si své právo vysoudí. Tedy primárně nebyl prakticky nikdo ze zainteresovaných ochoten vnímat zákon jako instrukci jak se chovat, ale pouze jako možný zdroj následných nepříjemností. Asi jako kdybychom si řekli, že dopravní předpisy nás nezajímají a komu se to nelíbí, ať si nás chytne. Je jen v logice věci, že když civilní norma k regulaci nežádoucího jednání nestačí, začne se uvažovat o normě trestní.“ Nevědomost hříchu nečiní, proto zde jen na vysvětlenou – seriozní noviny pečlivě sledují vývoj judikatury a nezveřejňují něco, co již bylo prohlášeno za závadné. Tedy, buďme upřímní – snaží se to nezveřejňovat.

Z našeho pohledu právníků by bylo nejlepší, kdyby každý novinář měl za sebou jednoho právního zástupce, který by kontroloval všechny jeho články a upozorňoval ho na problémy, které jím zveřejněný text může způsobit. V praxi to ale nejde zabezpečit a nelze takto kontrolovat stovky novinářů píšících pro noviny. Ale upřímně se o to snažíme a věřte, že někdy jsou z nás právníků kolegové reportéři pěkně nešťastní, když jim nedovolíme zveřejnit něco, co podle nich zveřejněno býti má.

Ono je přitom hezké říci, že tam, kde civilní norma k regulaci nestačí, je třeba přistoupit k normě trestní, ale soudil se někdo ohledně odposlechů? Rozhodl soud nějaký exemplární případ? Ne. Věc tak zůstala na samoregulaci jednotlivých médií. A poslanec Benda, který dospěl k tomu, že je třeba zasáhnout, nasadil hned nejtěžší kalibr, úplný zákaz a ještě k tomu trestní sankci. Tak si já ovšem legislativní proces a státní regulaci nepředstavuji. Judikatura jasně říká, že je třeba používat prostředky přiměřené a ne hned jít s kanónem na zajíce….

Čtvrtá teze: Citát: „To co zřetelně znepokojuje všechny potenciálně dotčené a spolu s nimi i část veřejnosti, byť asi ne moc velkou část, je postih za trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji, který je po novu možný i v případě sdělení osobních údajů shromážděných v průběhu trestního řízení, A stane-li se tak tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo veřejně přístupnou počítačovou sítí, může to vynést až těch zmíněných pět let kriminálu. Nejsem si jist, jestli toto ustanovení bylo aplikovatelné v minulosti, ale faktem je, že osobní údaje shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy asi budou i osobní údaje shromážděné v průběhu trestního řízení, takže zase jde spíše o zřetelnější vyjádření něčeho, co se ze zákona již dalo vyvodit před novelou.“

Neměl jsem čas vyhledat detailně potřebné podklady, ale nebyl to právě doktor Sokol, který před pár lety zveřejnil protokoly pořízené v trestním řízení (byť nešlo o odposlechy)? A nehájil se tehdy tím, že tomuto zveřejnění nic nebrání? To by si tedy měl být sakramentsky jist, že toto ustanovení nebylo aplikovatelné v minulosti….

Pátá teze: Citát: „Lze ale mít i jiný úhel pohledu. Informace obecně, zejména pak je-li zaznamenána, mohou mít povahu nehmotného majetku. Typicky pokud si je někdo obstará na vlastní náklad, za daným účelem a dává najevo, že je nechce zveřejnit, tedy vydat obecnému užití. Je notorietou, že takové informace existují, kupříkladu obchodní tajemství, know how a podobně. A také mohou být předmětem zcela legálního obchodu, což dokazuje, že mohou mít i tržní cenu.“ Ano, v tomto je třeba souhlasit, informace z odposlechů mají tržní cenu, pro lidi, kteří chtějí politiky ovlivnit či přímo vydírat mají cenu dokonce velikou. Měli bychom být rádi, že zveřejněním informací ze spisu Krakatice jsme onu tržní hodnotu těchto informací srazili na nulu…. Zákazem zveřejňování oprávněných odposlechů nejenže tomuto nezabráníme, ale navíc kšeftování s těmito informacemi ještě podpoříme.

Šestá teze: Citát: „Pokud jde o pana Mrázka, je zjevné, že kromě predikátu není nikdo schopen jasně popsat, co vlastně páchal. Nikdy nebyl odsouzen a ani z odposlechů, nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo alespoň zahájení trestního stíhání.“ Toto mne zaujalo hodně. Je zjevné, že jsou šířeny dvě varianty knihy kolegy Kmenty, jedna, kterou jsem četl já a jedna, kterou četl doktor Sokol. V té verzi, kterou mám já, vidím jako právník v několika případech indicie vedoucí k tomu, že se někteří politici této země a další osoby mohli dopustit trestného činu přijímání úplatku, aneb to, že úplatek zdaním, neznamená ještě, že jsem ho nepřijal. Policie by měla jednat už jenom proto, aby se takové podezření rozptýlilo.

Sedmá a poslední teze: Citát: „Původní, zcela neškodný návrh novely trestního řádu, která směřovala k uzákonění zákazu zveřejňování údajů o poškozených…“. Nevím, kdo tu původní novelu (tedy ochranu obětí trestných činů) připravoval, ale měl by se trošku zamyslet nad tím, co činí. Nejde o to, že mají být chráněny (nezveřejňována identita) oběti mladší 18 let. To je chvályhodné, byť opět se můžeme ptát, jestli je trestní řád tou pravou normou pro takovou úpravu.

Větším problémem je, že je zakázáno např. zveřejňovat i identitu všech obětí vraždy bez jejich písemného souhlasu (a ten jaksi po smrti těžko udělí). Kdyby tento zákaz platil kupříkladu v roce 1914, tak se ti chudáci „naši národové“ nedozvědí, že první světová válka byla vyhlášena proto, že nám zabili Ferdinanda…. Dnes po novu tak, kdyby nám zabili třeba prezidenta republiky, nesmí o tom nikdo napsat ani řádku a dozvíme se to až nepřímo z toho, že by byla vyhlášena prezidentská volba.

Nevím jak ostatní čtenáři, ale mně by to zajímalo už jen proto, abych věděl, kdo je vrchním velitelem našich ozbrojených sil… A to nemluvím o tom, že není vůbec jasné, zda mohu zveřejnit informaci o tom, že byl spáchán atentát na prezidenta Spojených států (tedy osoby žijící v cizině a nepodléhající českému právu), že není jasné, jestli mohu zveřejnit to, že byl nalezen mrtvý pan XY a policie to vyšetřuje (protože to mohla být oběť trestného činu) atd… Opět – poslanci (a v tomto případě Ministerstvo spravedlnosti) jdou s kanónem na zajíce, aniž by zkusili uvažovat o praktických důsledcích toho, co přijali.

Závěr je tedy takový, že se zastánci odposlechového zákona mýlí. Absolutní zákaz uveřejňování odposlechů není přijatelnou formou regulace a ve věčném souboji dvou ústavních práv, tedy práva na ochranu soukromí a práva šířit informace, příliš vychyluje ručičku vah na stranu ochrany soukromí. Je třeba, aby byl každý případ posuzován individuálně, a ne aby došlo k paušálnímu plošnému zákazu. To je to, co se odpůrci oné novely snažili svým odporem k ní vyjádřit….

Nejde přitom o to, že by někdo tvrdil, že veškeré odposlechy, jež byly v minulých letech zveřejněny, byly zveřejněny korektně. Jde o to, aby si odpovědné osoby uvědomily, že tento problém nemohou vyřešit tak, že šmahem zakážou uveřejnění veškerých údajů z odposlechů. Celá problematika je přitom i z právního hlediska dost složitá a dopady přijatého zákona mohou někdy být naprosto překvapivé, a hlavně prozatím ani nikým nepředpokládané.

Jeden přínos ale současná situace přece jen má. Byla zahájena veřejná diskuze o tomto tématu. Jen nás může mrzet, že tuto diskuzi nezahájili sami poslanci před tím, než tak podivný zákon přijali….

Vladan Rámiš, právník MAFRA a.s. (vydávající mimo jiné MF DNES)

Přehled článků o zákonu o odposleších naleznete zde.